| K Jadranu |
 |
 |
|
K Jadranu
Po loňské úspěšné expedici k Baltu jsem se rozhodl letos dojet k moři Jaderskému. Bohužel jsem nenašel v řadách našeho klubu žádnou spřízněnou duši, a tak jsem se rozhodl jet sám. Ale jak zpátky? Vlakem přes několik zemí by to bylo komplikované, ale objevil jsem německou autobusovou společnost FlixBus, která umožňuje přepravu kol. Ještě v zimě kupuji jízdenku pro sebe a kolo za necelých 1000Kč na trasu Terst – Praha. Připravuji itinerář, vím že ze Salcburku vede cyklostezka Alpe Adria do italského přímořského letoviska Grada a odtud je to do Terstu asi 50km. Je neděle 30.6. a já ráno v 6.00 vyrážím vstříc dobrodružství. V Byšicích se připojuje Honza z Mělníka a doprovází mě na kraj Prahy. Je neděle, proto jsou silnice prázdné a navíc začíná pekelné vedro, které nechává lidi doma nebo u vody. První problém na Žďákovském mostě přes Orlík. Ohromná rána a přední kolo je prázdné. Po pár kilometrech se situace opakuje, duše je rozervaná a já měním poslední duši. Všímám si, že na plášti je prasklina. Naštěstí mám s sebou všemocnou textilní pásku, kterou podlepuji plášť a dojíždím po 192km do Písku, kde musím přenocovat, abych ráno koupil plášť nový. Oceňuji jako mnohokrát mobilní aplikaci Mapy.cz, která mi nejen ukáže možnosti ubytování, ale i poradí, kde je cykloservis, případně nejbližší supermarket. Ráno měním plášť, kupuji i nové duše(mimochodem pan majitel mi ochotně pomůže půl hodiny před otvírací dobou a navíc zná spoustu mělnických cyklistů) a se zpožděním se vydávám do německého Passova, odkud vede Tauernská cyklostezka do Salcburku. Ale to musím nejdříve překonat pohoří Šumava. Odpoledne se začínají vytvářet bouřky, před kterými celkem úspěšně unikám. Navečer dojíždím do Passova, nacházím kemp a při stavění stanu mě dohání bouřka s deštěm. Uf, bylo to o fous. Další den přečkávám přeháňky pod různými přístřešky, abych pak promokl důkladně. Naštěstí se počasí zlepšuje a já za jízdy osychám. Zjišťuji nepříjemnou věc, cyklostezka podél vody není po rovině, různě objíždí mokřiny a já jedu neustále nahoru a dolů. Navíc to není po asfaltu, ale většinou po pevné šotolině. Přijíždím do Salcburku, který je narvaný turisty převážně z asijských zemí, nacházím kemp a jako každý večer řeším problém s elektřinou. Potřebuji dobít mobil a cyklocomputer. Tvrdnout v koupelně se mi nechce, proto riskuji a nechávám přes noc v umývárně power banku. Ráno ji nacházím neporušenou. Čekají mě Alpy. Nejdřív musím vystoupat do 1200m n.m. a pak použiji malé šidítko. Skrz hory vede z osady Böckstein osmikilometrový tunel, který každých 20minut převáží automobilisty a cyklisty(5€). 3km před tunelem přichází alpská bouře. Naštěstí jsem před lijákem a blesky schován u supermarketu. Teprve po třech hodinách se počasí umoudří. Za tunelem bouře taky řádila, všude je mokro, já jsem promočený a tak si večer v městě Spittal kupuji nocleh na ubytovně za pěkných 28€. Přes město Villach přijíždím na italskou hranici a pak do města Tarvisio, odkud Alpe Adria najíždí na těleso zrušené železnice, která zde má název Pontebbana. Užívám si 40km nepřetržitého klesání po perfektním asfaltu s desítkami tunelů a viaduktů. Ve stotisícovém Udine není jediný kemp. Blíží se večer a další kemp je už poblíž moře. Rozsvěcuji blikačky a po 224km vjíždím do kempu. Chtějí po mně 14€, většina záchodů je tureckých a jsou bez toaleťáku.
Ráno dojíždím 12km do Grada. Jsem v cíli. V nohách mám téměř 900km, je pátek ráno a já mám tři dny čas. No válet u moře se nebudu. Přes Terst vjíždím do Slovinska a přenocuji v městě Izola. Slovinské pobřeží je jen asi 30km dlouhé, pojedu se podívat na chorvatskou Istrii, kde mám známé v Rovinji. Úžasně srdečné setkání, už rok jsme se neviděli, liju do sebe radlery, kafe a cpu se domácími koláči. Podél pobřeží přes Poreč a Novigrad zpět do Terstu. V pondělí večer se nakládám do Flixbusu, který mě ráno vyplivne na Florenci. Do Mšena jedu podle Vltavy a po obědě v Ráji jsem po 1300km doma. Skvělá dovolená, splněný sen.
|