Jak bývá v našem cyklistickém spolku BIKE Mšeno zvykem, každý rok se alespoň jednou vydáváme do některého z evropských států. Letos padla volba na severní Itálii. Vše začíná balením. V pátek 2.7. v podvečer jsme se sešli u Jirky Guttenberga, abychom si naskládali batožinu do karavanu a zavěsili kola do připravených držáků. Za svítání vyrážíme směr Mělník, kde se nalodí poslední z nás. Dvěma auty a v sedmi lidech frčíme k Rozvadovu a dál přes Německo k Lago di Garda. Původně vybraný kemp je obsazený, další také a až třetí v městečku Arco má volnou kapacitu. Tímto z nás všech opadne drobná nervozita ohledně nocování na parkovišti nebo na lavičce. Kemp je pohodlný, prostorný a hlavně se nachází na ulici Československých legionářů, na jejímž začátku stojí socha Svatého Václava. Samotný městys je proslulý mezi horolezci. Pravidelně sem jezdí skupiny sportovních lezců z celého světa. Pořádají se zde velmi prestižní lezecké závody. Není tedy divu, že v kempu s námi někteří z nich bydlí. Čtvrtého v neděli ráno poprvé nacvakneme tretry do pedálů a vyrážíme na objížďku jezera. První část vede tunely, tedy nic moc pohodlného. Když je však opustíme, kocháme se pohledem na vodní hladinu. Celý den míjíme jedno místo za druhým, které připomínají přímořská letoviska. Když se stočíme zpět k severu, vidíme, jak se proti nám žene děsivý bouřkový mrak. Nezbývá než jet a doufat, že se nám voda vyhne nebo se spustí až v cíli. Nestalo se tak. Třetinu ze 150km jedeme v prudkém dešti. Naštěstí se klima kolem jezera ukazuje jako opravdu teplé a voda nevadí tolik, jako bychom zmokli tady u nás. V pondělí je v plánu výšlap do horského střediska Madonna di Campiglio. Sice o nějakých 20km kratší, zato s více než dvojnásobným převýšením. Celý den je opravdu letní, a to i ve výšce 1.500 m n. m, kde se otáčíme zpět ke kempu. Kopec je dlouhý, těžký. Každý z nás ho jako vždy zdolává vlastním tempem. Čekáme tedy na sebe dole v Pinzolo v zahrádce u lahodného piva. Po dvou dnech máme v nohách přes 300km. Šestého přejíždíme k Bormiu, abychom ochutnali některá z ikonických stoupání z etap Giro d‘ Italia. Pro uchování Arca v paměti, jsem si ho ráno před odjezdem ještě proběhl. Večer pak praktikuji totéž, ovšem na kole, v horské vesničce Valdidentro, která nás bude svým kempem hostit až do konce dovolené. Se změnou místa se pojí i změna počasí. V 1.600 m n.m není vedro ani v Itálii. Další den nás čeká v pravdě královská etapa. Passo Stelvio, průsmyk v úctyhodné výšce 2.758 m n.m. A to hned 2x. Poprvé od Bormia, pak sjezd přes Švýcarsko a z Prata znovu vzhůru. Mohu se rozepsat o nádherných výhledech, trvale zasněžených kopcích, vinoucí se silnici k nebi. Anebo pomlčím a sdělím, že horské cesty se musejí zažít. Ne v autě či na motorce. Jedině na kole nebo pěšky s batohem na zádech. Únava po 3.700 nastoupaných metrech se projevila hned druhý den. Volíme tedy kratší, ale moc hezkou vyjížďku k plesu Lago di Cancano. I zde v r.2020 končili profíci při Giro. Nedá nám a prohlížíme si záznam celé jejich etapy. Jeli mezi sněhovými bariérami při teplotách jen těsně nad nulou. Přesto v kraťasích a hlavně více než 2x rychleji než my. Nepochopitelné, motivující. Poslední den nás čeká nedaleké Livigno. Horské středisko obehnané kopci, které ho v létě chrání před nepřízní počasí. Díky tomu a nadmořské výšce cca 1.850 m n.m je vyhledáváno cyklisty, běžkaři, veslaři nebo atlety při jejich soustředěních. Několik z nich se tu připravovalo na blížící se olympiádu v Tokiu. 10.7. se všichni tři Jirkové, Jarda, Petr, Honza a Martin balíme. A ač neradi, opouštíme Lombardii. Každý z nás si s sebou nese své vzpomínky. Někomu více uvízne v paměti horko při stoupání do Madonny. Další si vybaví tuplované pivo v Arco ve sklenici, jež vypadala jako bota. Svorně se především těšíme na další cestu. Třeba Toskánsko v květnu 2022.
                                                                                                            Martin Kauler

Fotogalerie : ZDE