Dunaj

V posledních letech se z členů klubu Bike Mšeno stávají na pár dní v roce také cykloturisté. Jezdíme tzv. „natěžko“, takže si vezeme celou výbavu s sebou včetně spacáku, karimatky a malého stanu. Takto už jsme dobyli moře Baltské, Jaderské a Severní. V době covidové se nechceme pouštět moc daleko a tak jsme se rozhodli „jenom“ pro rakouský Dunaj. Nakonec jedeme ve třech. Kromě mě balí bagáž Jirka Guttenberg a Honza Chudoba z Mělníka.

Vyrážíme jedné červencové neděle v 6 ráno ze Mšena. Za dva dny bychom chtěli dojet do německého Pasova, za kterým začíná cyklostezka podél Dunaje o délce 360 km až do Bratislavy. Počasí přeje a kolem poledne vjíždíme do Sedlčan, kde si dáváme oběd. Doposud byl terén celkem přijatelný, ale nyní se krajina vlní a my jedeme neustále nahoru a dolů. Přejíždíme Orlickou přehradu a v mapách hledáme místo, kde bychom přespali. Preferujeme kempy, je tam sprcha, elektřina na dobíjení a většinou i nějaké občerstvení. Po 194 km přijíždíme do veřejného tábořiště Stašov nedaleko Písku. Jsme trochu zděšeni. Sprchy tu nejsou(pouze jeden kohout s ledovou vodou) a toika jako záchod. K tomu zdarma mračna neodbytných komárů. Potěší nás ale ceny( 15Kč člověk, 15Kč stan a 15Kč poplatek obci) a točené pivo, které ale teče, jen pokud běží elektocentrála.

Ráno prcháme rychle do první obce Dobev. Naprosto neuvěřitelná sámoška s teplou sekanou a s mnoha dalšími dobrotami. V poledne přijíždíme do Vimperka. Kopců přibývá a jsou neustále delší a prudší. Za Vimperkem číhá Šumava, kterou musíme přejet. Volíme nejkratší cestu po hlavní silnici přes hraniční přechod Strážný. Kolem Strážného na nás mávají spoře oděné ženy. Jsme tu kvůli cyklistice, tak hravě odoláváme. A jsme v Německu. Ještě pár kopečků a po 130 km vjíždíme do Pasova. Nedávné povodně vytopily zdejší kemp, naštěstí se tu na vyvýšenině pár míst najde.

Konečně Dunaj. Teď nás čeká jen pohoda po rovině. Naplánujeme si dojet na slovenské hranice za tři dny, to bude jen kolem 120 km denně. To ještě netušíme, že nás bude čekat několika kilometrová objížďka po sesuvu půdy s celkem výživným stoupáním. Jízdu si užíváme a těšíme se na pravý vídeňský „šnicl“. Měl by být z telecího masa a přes celý talíř. Všude mají jen vepřový. Cena kolem 13€, ale porce masa je opravdu velká. Návštěvy občerstvení či cukráren nám jen znepříjemňují dotazy na covid certifikát. Ten naštěstí máme. Někde musíme dokonce i vyplňovat dotazníky, v některých kempech jsou i velmi důslední. A je tu další kemp, tentokrát v městečku Au. Cena kempů v Rakousku je kolem 14€, to ten německý byl jen za 10€.

Každé ráno začíná stejně. Najdeme nejbližší obchod, pořádně se nasnídáme, dokoupíme zásoby a jedeme až do oběda. Ten řešíme v nějaké restauraci. Pozdě odpoledne v mapách vyhlédneme kemp a nakoupíme v supermarketu jídlo na večer. Čtvrtý den si vychutnáváme nejkrásnější dunajskou oblast Wachau. Spousta vinic, meruňkové sady, zříceniny hradů a malebná města. Oblast Wachau končí v městě Krems, kde nacházíme prima kemp a kde se také narodila kremžská hořčice.

Poslední dunajská etapa. Tento úsek byl nejméně malebný. Placka bez jakéhokoliv kopce, nekonečné roviny. Vídní profrčíme po méně frekventovaném levém břehu a navečer jsme v posledním rakouském městě Hainburg. Honza ještě stihne nakouknout do Bratislavy, my s Jirkou nakupujeme potraviny a telefonicky domlouváme ubytování ve zcela prázdném kempu. Ten nakonec hodnotíme jako nejlepší. Zítra už jen kolem 90 km do Břeclavi. Cestou náhodně objevujeme památník bitvy na Moravském poli, kde zahynul král železný a zlatý Přemysl Otakar II. S menšími obtížemi(např. první defekt) se dostáváme do vlaku směr Mělník s přestupem v Kolíně. Máme na kolách najeto 800 km a cestou už vymýšlíme, kam natěžko příští rok.

Fotogalerie : ZDE